Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když v roce 1980 uvedl Stanley Kubrick do kin kontroverzní a svébytný přepis „Osvícení“ Stephena Kinga, začal zvažovat námět pro svůj další projekt. Z původně zamýšleného snímku o Holocaustu se nakonec vyloupl záměr natočit film o Vietnamu. Kubricka zaujala novela „The Short-Timers“ od Gustava Hasforda, ale cesta od textu k filmu trvala ještě předlouhých sedm let. V roce 1987 se však na plátna kin dostal válečný snímek, který naplno potvrdil status Stanley Kubricka jako tvůrce překračujícího pravidla žánrů a vtiskujícího přísnou vizuální estetiku libovolně definované látce.
Nejnižší formy života na zemi
Full Metal Jacket – typ vojenské kulky a film o proměně lidské mysli v chladný a precizně naprogramovaný stroj na zabíjení. Zatímco většina válečných filmů uvažuje o svých hrdinech v kategoriích individuality, Kubrickův snímek je především o proměně jedince v subjekt podřízený brutální vojenské moci. Víc než třetinu filmu tvoří výcvik jednotky Marine Corps na Parrise Island. V podmanivém rytmu dlouhých nájezdů kamery a zupácké dikce se vyjevuje tak často opomíjený bod války – vojákem se člověkem nerodí, vojákem se člověk stává. Brutální formátování individuality se působivě zpřítomňuje absencí „civilních dialogů“. Takřka půl hodiny na diváka doráží zvířecké hulákání seržanta Hartmana a precizně nasvícené a rytmizované záběry lidské smečky, která svým otupělým pohybem evokuje tlupu primátů z úvodu Vesmírné Odysey.
Charaktery nejsou vykresleny ostře, jejich jedinečnost se zjevuje v malých odchylkách z neprůstřelné disciplíny mariňáckého drilu – vojín Joker jedinkrát vybočí z lajny „yes sir / no sir“ pokusem o ironii, jemu a vojínu Kovbojovi je v úvodní pasáži snímku připsán jediný „normální“ dialog (příhodně na záchodech), vojín Pyle bije do očí svou neohrabaností… Jinak si „Full Metal Jacket“ nemilosrdně podmaňuje neúprosná kadence a hýkavý zpěv herce Lee Ermeyho, v civilu mimochodem skutečně výcvikového instruktora. Právě střet jím ztvárněného Hartmana a vojína Pyla je nosným prvkem první části Kubrickovy krvavé a depersonalizované eseje. Nahlouplý Pyle se stává dokonalou nádobou, ve které se fráze a militantní katechismy zabydlí až do fáze naprostého fanatismu a ztráty soudnosti. Kamera chladně sleduje smečku budoucích zabijáků a stále více pozornosti dopřává děsivě prázdnému pohledu obrovitého Pyla. Je to právě on, kdo jako první názorně demonstruje, kam vede ztráta identity.
These are the great days we´re living, bros!
Strohá „khaki“ lyrika a citelná odlidštěnost dialogů i vztah mezi postavami zůstává definujícím rysem „Full Metal Jacket“ i ve druhé části, která se odehrává v pekle Vietnamu, v okolí města Hue. Ironický smíšek Joker si uchovává svůj poloviční nadhled nad šílenstvím, když slouží jako reportér Hvězd a pruhů. Film však i této postavě zarputile odpírá cokoli, co by jí přiblížilo běžnému vkusu a podbízivosti. Muž v helmě s nápisem „Born to Kill“ a znáčkem Peace na vestě by měl z podstaty ztělesňovat paradox člověka/válečníka, nést plamen humanity, ale v důsledku jen beznadějně zapadá do krvavých jatek války. Války, která nemá lepší opodstatnění než to, které vyřkne anonymní plukovník nad hromadným hrobem vietnamských civilistů: „uvnitř každého žluťase je Američan, který se snaží prokopat ven“. Na rozdíl od Stonea a jeho „Čety“ se Kubrick nesnaží hledat ve válce její podmanivou, intoxikující látku, onen primitivní tep, který strhuje mužskou duši do víru amoku. Válka je z pohledu „Full Metal Jacket“ nesmyslným divadlem, obřadně zinscenovanou fraškou o smrti, zrůdným baletem ideologií zcela vygumovaných duší, pro něž je puška víc než žena a vlastní život vyzývavým nápisem na helmě.
Úměrně k tomu Stanley Kubrick nehledá ani v opulentních válečných výjevech nic z „krásné destrukce“. Na rozdíl od obvyklejší džungle volí jako dějiště války město a jeho rozvrácenou strukturu mistrně využívá v působivém výtvarném řešení. Kamera Douglase Milsona i nadále holduje především dlouhým nájezdům, které jednak vtahují do bitevní scenérie, ale zároveň ironicky glosují jakoukoli mediální prezentaci války. Kubrick chce divákovi připomenout iluzi, zprostředkovanost a potencionální zmanipulovanost obrazu, proto unikátně pracuje s motivem válečného zpravodajství. Sám Joker jde do bitvy jako korespondent, čili svědek a filmem nás provázejí jeho suché žurnalistické fráze (jaký rozdíl oproti cituplným a hloubavým dopisům Chrise z „Čety“!). Po tuhé bitvě o Hue se objevuje na scéně vojenský filmový štáb a pohyb jeho „dokumentární“ kamery se výsměšně synchronizuje se skutečnou kamerou filmu. Pozoruhodná je i skladba soundtracku Vivian Kubrick, která použila tařka výhradně oficiální popové šlágry a vyhnula se tradičním protestsongům – o to skvostněji vyzní závěrečná „Paint It Black“ od ROLLING STONES. „Full Metal Jacket“ tak není jen film o proměně člověka ve vraždící bestii, ale i filmem o manipulaci a ošidnosti reprezentace války. Odtud lze snad vysvětlit záměrnou sterilitu a odstup, který vystihuje způsob práce s postavami a jejich emocemi.
Zatímco Stoneova „Četa“ zasahuje jako ryzí poselství protiválečné ideologie, Kubrickova hra je mnohem méně průhledná. „Full Metal Jacket“ nevydírá a nepodsouvá názor. Celkové pojetí snímku sugeruje vzorce vojenského drilu a odlidštění, ale i pokřivené svědectví, které kdykoli může přerůst v manipulaci. Stanley Kubrick tak nenatočil „jen“ film o vietnamské válce či film o vztahu člověka a války, ale komplexní, provokativní a sofistikovaný snímek o samé podstatě našeho fascinovaného „zírání“ na válku. Vietnam se tu stává více či méně metaforickým prostorem pro univerzální výjev zápasu člověka o identitu ve světě, který pozbyl jakýchkoli rysů normality a v dějinách, které pozbyly jakýkoli racionální smysl. Mistrovské a provokující dílo, nezávisle na politickém kontextu.
Chladný a odlidštění pohled na proměnu člověka v předmět, na šílenství války a též na zprostředkování válečného konfliktu v médiích. Úměrný Kubrickově obsesi přísným drilem obrazu film zrůdně krásný a mrazivě přesný. Jeden z nejlepších a nejprovokativnějších válečných snímků vůbec.
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 1987 Vydavatel: Warner Bros. Stopáž: 116 min.
FULL METAL JACKET
[USA 1987]
Režie: Stanley Kubrick Kamera: Douglas Milsome Scénář: Stanley Kubrick + Michael Herr + Gustav Hasford Hudba: Vivian Kubrick Hrají: Matthew Modine, Vincent D'Onofrio, Adam Baldwin, R. Lee Ermey, Dorian Harewood, Arliss Howard, Ed O'Ross, John Terry, Stanley Kubrick, David Palffy, Vivian Kubrick a další
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.